Tomu přirovnání se zkrátka nelze ubránit. Hustá, všemi odstíny zelené hrající džungle kdesi v jihovýchodní Asii, píše se libovolný rok v rozmezí 1962 až 1971. Pohyb domácích obránců v takovém prostoru lze jen velmi těžko vysledovat a tak okupanti přicházejí s fintou, která jim má přiblížit vítězství na dosah. Těžké stroje stoupají vzhůru do nebes a čímsi kropí nekonečné masivy džungle. Všechno listí v zasažených místech zakrátko opadává a holá krajina přináší nespornou bojovou výhodu. Ale zeptejte se dnes někoho z obou válčících stran, komu to tenkrát vlastně prospělo. Nikomu. Tomu, čím byl tak poctivě zavlažován zmíněný kousek Země, se totiž říká „Agent Orange“ a podle mých strohých chemických znalostí je to pěkné svinstvo. Svinstvo, které nerozlišuje pána ani kmána, svinstvo, které rozebere cokoliv až na tu nejjednodušší podstatu a svinstvo, které tu pak po tom všem zůstane na věky věků.

Thrash metal v roce 1989 byl vlastně také jakýmsi svinstvem. Svinstvem na hudebním světoobzoru, definovaném a hýčkaném popovými hvězdami a maximálně (a v tom nejbenevolentnějším rozpoložení) tak nějak tou heavy metalovou sebrankou, která se před vypuštěním do éteru musela kolektivně učesat. Samozřejmě, ne všichni jeho představitelé také dokázali rozebrat cokoliv až na tu nejjednodušší podstatu a tím spíš s tím vydržet na věky, ovšem pár se jich přece jen našlo. Ale jen jedni z nich šli v tomhle směru úplně nejdál. Ano, nemám na mysli nikoho jiného než německé SODOM, kteří své třetí a zároveň nejslavnější řadové album pojmenovali přesně tak, jak prostě museli. „Agent Orange“. Druhým synonymem tohoto sousloví se totiž následně stala čistá thrash metalová energie, čpící ve své nejjednodušší podstatě prakticky ze všech skladeb alba. Nekompromisní rychlostní riffing, zastřešený jednou jedinou kytarou, všudypřítomný a zvráceně melancholický nádech obtížné přístupnosti thrash metalu a dusivý dojem z neotřesitelné válečné mašinérie, toť věru úrodná podzemní vlhkost. Není divu, že prskajícímu střelmistrovi Tomu Angelripperovi, v té době ještě v plné síle a zasloužené slávě, nedalo (přestože měl na svědomí vlastně jen texty) moc práce z ní vyždímat opravdové maximum.

Album sice neotvírá žádné intro (a že bych ho zrovna tady čekal), nicméně úvodní a titulní skladba to hned vzápětí uvádí na pravou míru. Pomalejší a dlouhou předehrou, v níž jakoby se armádní motor teprve zahříval před tím nejdůležitějším výkonem, zběsilými a mocnými hlavními nástupy a fantastickou mezihrou, v níž vám zvuky letícího vrtulníku a drmolení do vysílačky přinesou mnohem větší zážitek než celé následující sólo. Jako oheň, který nepálí, přidržíme-li se ožehavého textu skladby. Druhý zářez „Tired And Red“ útočí se stejně devastujícím účinkem, jemuž protentokráte vévodí zjevení čisté akustické kytary Franka Blackfireho (který podobná pěstoval i u KREATOR, k nimž zamířil o rok později). Následující „Incest“ je po lyrické stránce poněkud mimo hlavní válečné pole, nicméně ani zde nechybí charisma hlasitého výkřiku do tváře tupého konzumenta, doprovozené plivancem, ostentativně vytaženým až „z paty“. Čas zvolnit, nikoli však polevit symbolizuje „Remember The Fallen“, poklona všem padlým vojenským duším s krásně klouzavým riffem. Ryze thrash metalové album zkrátka potřebuje takové okamžiky už jenom proto, abychom si uvědomili, že i v takovém tempu může být kytara stejně určující a zajímavá. Hned potom je ale třeba znovu vzít za kulomet a pokračovat ve slibně načatém díle. „Magic Dragon“, „Exhibition Bout“ a „Baptism Of Fire“ v tomto duchu prosviští naolejovanou hlavní a zkušeně zasáhnou cíl, byť druhá a třetí jmenovaná ne úplně přesně do desítky. Přímo tam naopak skončí „Ausgebombt“, punkem načichlý chytlavý kvapík, jehož text mimochodem (a jak zřejmo z názvu skladby samotné) existuje v anglické i německé verzi. A střelnice se pomalu zavírá, postřik už také vlastně došel (bonusová „Don´t Walk Away“ není ničím jiným než cover verzí skladby anglických novovlnných heavy metalistů s příznačným názvem TANK), pročež nám podle pravidel téhle hry na vojáky nezbude, než se odebrat zpátky do kasáren. Ale vsadím se o co chcete, že právě popsané okamžiky si SODOM budou pamatovat až do konce všech svých dnů, protože tak bezchybně, lehce a svěže si do té doby ještě nezacvičili a nejspíš už ani nikdy nezacvičí. Vždyť my ostatní si to už také nějaký ten čas pamatujeme, ne?